NOČNÍK NEOHROŽENÉ CESTOVATELKY

| DÍL PRVNÍ

Lítání je o život. Na tom trvám. Člověk má chodit, běhat, skákat, plazit se, zkrátka-držet se při zemi. Kdyby stvořitel chtěl, abychom lítali, dal by nám křídla. No ne? Nic méně – komu není rady, až se ucho utrhne. Letenku mám, o kufr mě připravili, teď už musím. Pokud se ten Ďáblův stroj i přes všechna moje očekávání a zákony aerodynamiky vznese a hlavně přistane, další zprávu napíšu už od moře.   PS: ceny v Duty free shopech jsou katastrofální. Nejsou vůbec free, natož duty. Řekla bych, že přežívají jen díky neurotikům mého typu. Když už mám umřít, tak si ten parfém za dva litry prostě koupím. Myslete na mě. Mám vás ráda a všechny křivdy na mně spáchané vám tímto odpouštím.

| DÍL DRUHÝ

Tak včerejší noc byla magická. Po příletu do Palmy, v závalu štěstí, že to nespadlo, marné hledání neviditelné delegátky a nakonec víc jak hodinová cesta na hotel. Už když jsem se blížila k jednolůžkovému pokoji protekčního spratka bylo jasné, že nastane kolize očekávání s realitou. Pokoj byl totiž plný hudby. Ne – jinak. Byl plný rachotu, dunění a řevu z přilehlé diskošky. Na dotaz, kdy to vypnou, prý v jedenáct. Jiný pokoj nemáme. Hotel je plný. Perdó, signora. V půlnoci to trochu ubrali, v jednu vypli. Do tří mi pod oknem ječeli nadraní Španěláci. Do čtyř mě žral komár. V sedm hodin jsem, záměrně nenalíčená a neučesaná, s krví podlitýma očima recepčnímu sdělila, že mám špatný nervy, hormonální nerovnováhu a papíry na histrionskou poruchu osobnosti a že bych se tím pádem taky mohla velice snadno zhroutit a dramaticky jsem poklesla v kolenou, aby viděli, že k tomu fakt nemám daleko. V plném hotelu byl z čista jasna volný dvoulůžák s oknem k moři, very romantic, Signorina! ( večer Signora – ráno Signorina! Za to dostal chlapec 5 éček a všichni byli nakonec šťastní) Jinak se mám fakt skvěle. Momentálně ležím sama na svém dvoulůžku, a léčím si Sangrinoidní migrénu. Oni to tady totiž servírují rovnou po konvích. Zvířata!

| DÍL TŘETÍ

Turistka v ohrožení aneb jak moc je důležité sledovat filmy v původním znění s titulky (nebo bez). Už jsem si myslela, že dneska nebude o čem. Den byl výstavní. Horské kolo, na kterém jsem projela asi 30 km východního pobřeží mě uvedlo do extáze (jelo to fakt samo) stejně jako následná lázeň ve vlnách, chůze po písku, vítr ve vlasech, koupě nových žábat se zlatým srdcem přes půl nohy a dobrá večeře plná jódu a vlákniny. Někomu by to stačilo, mně ne. Copak je asi za tím kopečkem v těch uličkách mimo hlavní třídu? Nebudu to protahovat. Nebylo tam vůbec nic a skoro vůbec nikdo, kromě pár černochů. Z nichž jeden toho zřejmně za dnešek taky neměl dost a tak se na mě přilepil. Nikdo nikde. Tma. V kabelce všechna eura, pověst slušné dívky v ohrožení. Jdu a přemýším co budu bránit víc, jestli ty prachy nebo pověst. (Což je mimochodem od určité částky na dost hluboké zamyšlení) Černej furt za mnou, jako stín. Když už jsem byla spocená až … zkrátka durch, ozval se malý pankáč ve mně. Zastavil mě, otočil a docela klidně povídá mým hlasem: „What the fuck do you want? „The fuck“,povídá černej, taky vlastně docela klidně, tak nějak bez emocí a dlouhého špekulování. A tady to přišlo. V tomto okamžiku se zúročily ty hodiny americkejch filmů v původním znění. Česky fakt nevím, co bych mu na to řekla, ale automat v hlavě přehrál následující větu: „So go and fuck yourself.“ Pak malej pankáč zase někam zmizel a mně se rozlepala kolena. Bubák chvilku civěl, pak se otočil a bezeslova odešel. No. A taky mě dneska hryzlo hovado a dost to bolí. PS. Neříkejte to mamince.

| DÍL ČTVRTÝ

No jak to říct. Jet sama na dovolenou je … obohacující ve všech směrech. Člověk tak nějak hlouběji pronikne do spousty věcí. Všechno se vás dotýká… abych tak řekla – osobněji neboť nelze pocity a zážitky rozptýlit mezi další osoby. Ale vědomí Země udržuje rovnováhu a tak ti dva, co přijeli včera vedle na pokoj, rozptylují po nocích nejen sami sebe, ale taky mě a to dost možná ještě víc, než si myslí. S rozkoší sluchového voyera sleduji „pestrost“sexuálního života cizích lidí, s největší pravděpodobností východních Němců. 00:00 Expozice . Zpracovává tématický materiál sólového nástroje v našem případě ženu. Bohužel příliš krátce na to, aby se téma stačilo rozvinout. 00:02 přechází autor k Provedení. Zde si pohrává především s vlastním tématem. Sólový nástroj se drží dost při zemi. 00:06 Repríza. Jedná se ale spíše o bezduché opakovaní vlastního tématu. Za jedinou inovaci lze považovat pouze živější tempo. Posluchač během krátké chvíle lehce rozezná blížící se konec. 00:10 Vyvrcholení není tak dramatické, jak bychom očekávali. Odehraje se prostřednictvím dvou nesynchronizovaných a disonantních akordů ve střední poloze. Sólový nástroj už do konce skladby v podstatě nedostal šanci se prosadit. Coda je prostá. Sólový nástroj se odchází očistit do koupelny a je rád, že to má za sebou. Autor se neprodleně po ukočení kompozice odebral na balkon. Pravděpodobně očekával potlesk. Z auditoria se ale dočkal je dávivého smíchu. I přes to si s pocitem dobře vykonané práce na čtvrtý pokus zapálil cigaretku a načudil mi do pokoje. Amatér. Závěrečné shrnutí: Autorovi by neuškodilo více invence. Jenže – kde není talent, není invence. Pak nevím, zdali autorovi nedoporučit změnu povolání, protože kdo má takovýhle sračky pořád hrát, že jo holky

| DÍL PÁTÝ  překvapivé rozuzlení

Tak dneska toho mám fakt dost. Hlavní město Mallorky Palma, vysálo beze zbytku mou energii, ač jsem se jí statečně snažila doplňovat tapas všeho druhu. ( nejvíc byly asi smažené datle ve slanině, to prostě nemělo obdoby). Takže krátce. Včerejší erotická sonáta vzala dnes překvapivý obrat.Ten párek východních Němců, který po dvě noci dělal z mého 1+0 „very romantic room“, jsou Češi jak poleno. Už dvě hodiny se chodí hádat střídavě na balkón (když on potřebuje cigáro) a do pokoje ( když ona začne ječet) a provázejí je u toho takové výrazy, že národnost je opravdu snadno rozpoznatelná. Fakt nevím, kde je problém, ale slečna asi z toho podnebí chytla nerva a začla prudit. Chlapec připaluje jednu od druhý a je na něm … slyšet, jak moc rád by to už měl z krku. Dívka se ale tvrdošíjně snaží o hloubkovou psychoanalýzu partnera, ( “ tak mi řekni, jakej to má smysl???“) což pána vytočilo tak, že asi před pěti minutama zařval jako lev: „Máš několik možností. ( hned několik!) Buď si tady lehni a spi a nebo jdi do prdele.“ ( Další možnosti už prostě asi v tom ajfru nestihl vymyslet) No a pak někdo hrozivě fláknul dveřma. Je mi to líto, ale dávám jí tak max. 20 minut. Mezi těma tmavejma bubákama venku dlouho nevydrží. S rozervaným srdcem a nezměrnou touhou po smíření, se nakonec vrátí k tomu svýmu vybledlýmu hrubci, který ji vzal na překrásnou dovolenou na Mallorcu. Bojím se ale, že jí nevyjde ani dramatický útěk, ani sladké smíření. Vedle totiž právě NĚKDO začal chrápat.   Každá mince má dvě strany. A v takových okamžicích jsem opravdu ráda za svou velmi klidnou, tichou a vyrovnanou, single dovolenou. No press – no stress. Dobrou!

| už ani nevím, kolikátý díl, ale určitě poslední.

Poslední večeře paní, totiž právě proběhla. Na břehu moře. Snažím se oddálit neodvratný konec další skleničkou Mallorského vína, který je mimochodem fakt dobrý. Na obloze poblikávají hvězdy a letadla a já budu už brzo v jednom z nich sedět. Odjezd 4:35, odlet 8:00. Cestovní kancelář vám totiž nic nedaruje. Natož den vaší zaplacené dovolené. Příště pojedu asi na divoko. Fischer toho pro mě zas tolik neudělal. Zařídil mi snídani a večeři bez nápoje, v hotelu kolonizovaném německými rentiéry. A příště bude asi brzo. V poloze ležícího střelce na pláži, vám totiž přicházejí nejlepší nápady a já dnes přišla na to, že když už musím každý den sedět v kanceláři bez okna, s lidmi, se kterými nechci být a kteří o mně nic neví a ještě u toho z velké většiny dělat práci, která mě nebaví na úkor práce, která mě baví, tak si ty prachy prostě užiju způsobem, který mně přijde nejvhodnější. A tohle byl jeden z nejlepších způsobů, který jsem kdy v životě vyzkoušela. ( Jo. Trumflo to i iPhone a červený lakovaný lodičky) Hola přátelé. Těším se na vás, se slzou v oku, ale těším. Dáme spolu zimě na prdel! PS. Na oblohu se právě z moře vyloupnul růžový měsíc a svým svitem nakreslil na hladině cestičku až ke mně. Magie. Helmut s Trudy mění prostřednictvím svých fotoaparátů magii na kýč. A já pláču. Sůl. Mořskou. Hořko-sladkou. Bez umělých přísad a aromat. Prostě bio.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s