NA VYSOKÉ NOZE…

…bych si chtěla žít a lehkou, pružnou chůzí světem klidně jít….
Dnes sice začínám poeticky, ale o to tragičtější bude konec. Dojde totiž na nejhorší. Ano. Dojde až na krev.
S jarem mě vždycky chytne taková zvláštní, až zvrhlá touha omládnout, zeštíhlet, zelegantnět, zkrátka demostrovat své ženství celému světu. A protože jsem se sice narodila 4. 4. ve 4:40, ale tím to u mě se čtyřkama končí, projektuji svoje naděje nikoli do výstřihu, nýbrž k nožce. K osmatřicítce. Žádná Popelka, řeklo by se. „Ale na podpatku i ta vosumatřicítka vypadá celkem slušně“, jak pravila jednou prodavačka v obchodním domě Máj a vyryla tak nesmazatelný šrám do mé, už beztak dost zjizvené duše. ( První ránu zasadila paní učitelka Pešková, když mi asi ve třetí třídě při hodině tělocviku řekla, že běhám pomalu proto, že mám krátký a křivý nohy.) Nu. Důsledkem toho jsem do svých osmadvaceti sukni nad kotníky nevzala na sebe. Ale zpět do současnosti. Už vím, že nohy nemám křivé, ale průměrné (zaplaťpánbůhzato) a přiměřeným nastavením paty dá se jejich vzhledu velmi pomoci. A tak jsem se dnes ráno, motivována svitem slunce, zpěvem ptactva a četbou fashion blogu Pavlíny Jágrové ( ano, je to jeho příbuzná, nechápu, proč to čtu) odhodala a nazula jedny z mnoha prodlužovacích lodiček, o celkové výšce podpatku asi 9 cm. Bylo mi nádhereně. Zdálo se mi, že takové boty mě zaručeně přenesou do Paříže, pod most Mirabeau, kde Seina své proudy valí. Když jsem se skrz štěrk dovalila na autobus, přišly první pochybnosti. Následně jsem překonala i ruiny úvalského nádraží a vlak mi neujel asi o tři vteřiny. Zhruba v 9:30 jsem pocítila lehký diskomfort v oblasti pravého malíčku. V 10:00 už jsem si diagnostikovala první puchýř zralý na odpich. Ihned po příchodu – příjezdu ( asi po půl roce jsem jela ty dvě zastávky autobusem) na pracoviště, jsem se přezula do Crocsů a nemyslela na to, co přijde odpoledne. Netřeba dlouhých řečí. Z plánovaných pochůzek nezbylo vůbec nic. Mimochodem, všimli jste si, jak málo pražských chodníků je vhodných k chůzi? 90% povrchů se skládá z kostek s různorodými mezerami pro všechny druhy podpatků. Každá si vybere tu svou škvíru, která luxusně sedře podpatek luxusní lodičky od shora až dolů. Zbylých 10% jsou silnice. I těch jsem se snažila využít co to šlo, ale dlouho to nešlo, neboť u Karlova mostu mě téměř zabil agresivní taxikář Jelínek. Zbytek volného času jsem proseděla v kavárně smutně přemýšlejíc o tom, proč už dnes nic nestihnu, nikam nedojdu a nic neuvidím. Přijď noci, hodino, zazni úderem! Dni odcházejí, já tu jsem. Vidina Paříže se rozplynula jak smrdutý obláček smogu nad Prahou. Slunce zašlo, ptáci přestali zpívat a Vltava vypadala jako trapný, provinční potok třetí kategorie.
Cestou na nádraží jsem několikrát vyměnila náplasti na zkrvavených patách. Doma jsem pak propíchala puchýře a namočila nohy do lázně z karlovarské soli. Aaaaaaach! Zasyčelo to a já myslím, že pro letošní jaro to celkem stačilo. Místo Paříže mi bude muset stačit pařížská šlehačka. Vysoká noha je sice ukrutně elegantní záležitost, ale je vždycky lepší, mít k ní i odpovídající servis – tedy auto s řidičem. Do té doby zůstávám věrná tygřím teniskám. A napadá mě ještě jeden verš s poučením nakonec: Na vysoké noze mne baví světem plout, když ve vlastním voze se mohu zase zout.
Pěkný den v ortopedické obuvi!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s