O čem mluvím, když mluvím o běhání

Doby, kdy jsem mohla sníst co jsem chtěla a nepřibrat ani deko, jsou už dávno pryč. Pokud si dobře vzpomínám, naposledy jsem se najedla beztrestně někdy ve třiceti. Je to smutný, ale moje hlavní rada všem ženám pod třicet by se netýkala zodpovědného výběru partnera, používání kondomu ani pravidelného mazání se krémem s UV filtrem. Řekla bych jim: Jezte! Sežerte co můžete. Jezte před spaním, v noci, kdykoli máte chuť. Cpěte se čokoládou a chlebem se sádlem. Smažte si řízky a nikdy, nikdy si nedávejte míň než 3 kopečky zmrzliny. Přijde totiž doba, kdy se na jídlo budete moci už jen dívat.
Je nutný říct, že se nevážím. Na to nemám nervy. Nemám ani modelkovský ambice.. i když jeden můj žák mi nedávno řekl, že mám hrozně krásnej obličej a že bych určitě mohla být modleka. Kdybych .. teda.. trochu zhubla. Myslel to dobře, chlapec. Poslední kapkou pak byla jedna známá, která mě viděla po delší době a zeptala se mě s radostným výrazem, jestli nejsem těhotná. Ne, odpověděla jsem. Jsem jen tlustá. Takže asi tak. Nemalou roli ve snaze zhubnout hraje i finanční stránka věci.  Ráda se hezky oblíkám a oblečení nekupuju moc, ale zato kvalitní, takže mě může fakt nasrat, když ty šaty za pět litrů za rok prostě nedopnu. Zkrátka.. chtěla bych mít zase svoji starou, krásnou vosumatřicítku, na kilech nesejde. Jenže jak? Chuť k jídlu mám naneštěstí pořád. Jím, když jsem ve stresu, jím když jsem šťastná, jím , když jsem nešťastná.  Jím v jakékoli životní situaci s chutí. Ráda zkouším nová jídla a ráda si znovu dávám ta stará a osvědčená. S přibývajícím věkem dokonce ubývá věcí, které nejím. Strašný. Vím přesně, kde v mém okolí mají co dobrého. Napadlo mě, že bych si s sebou do práce prostě nebrala peníze ani platební kartu. Jenže jak se znám, přečůrala bych sama sebe a za pohotovostní stovku bych pořídila deset rohlíků a dvacet deka eidamu. Fuj. Zvažovala jsem dokonce, že bych přestala chodit do práce. Za a) nebudu mít peníze a za b) neumím moc vařit. To by byla tutovka.
Když jsem zavrhla všechny předchozí autistický  možnosti, napadlo mě, že bych třeba mohla začít něco dělat. Nějak cvičit nebo tak něco. Vysondovala jsem, že běh je sport, který vyžaduje minimální počáteční investici a dá se provozovat všude, i mimo smradlavou posilovnu. I mimo lidská obydlí. No, po svém prvním sportovním víkendu musím říct, že jako jo. Investice 2.500,- do bot není malá, ale dá se. Tepláky doma mám a u nás za humny člověk fakt nikoho nepotká. Nastudovala jsem tedy základní pravidla tohoto sportu a vyběhla jsem. Tedy nejdřív jsem štelovala hudbu, bo bez hudby nehnu škrpálem. Zkusila jsem runnig compilation. To nešlo. Tuc tuc tuc tuc… by mi způsobilo lobotomii. Takže jsem po chvilce přemýšlení zvolila mistra nad mistry a jeho Braniborský koncerty. Což byla skvělá volba, protže to je prostě napsaný pro začínající bežce, neb se střídá adagio, allegro a menuet, který se pro mé tempo postřeleného buvola hodí asi nejlíp. No ale zpátky na začátek. Za 30 vteřin běhu mě začala pálit komplet celá dýchací trubice. To se pak sice zlepšilo, ale zas mě začalo píchat pod žebrama. Když to přestalo, začalo mě bolet mezi lopatkama. To povolilo a rozbolely mě kosti holení. Asi za 10 minut snahy o běh jsem pochopila, že k tomu, abych nemohla popadnout dech mi úplně postačí svižná chůze a tak jsem začala střídat normální chůzi se svižnou chůzí a menuet během, podle toho, kdo zrovna šel nebo jel kolem. Když jeli namakaný cyklisti v neoprénech, běžela jsem pochopitelné allegro con spitito. To je snad jasný. Po 20 minutách toho šílenství to prý teprve má nějaký smysl. No nevím. Po dvaceti minutách mi dávaly smysl úplně jiný věci, ale zatnula jsem zuby a vyběhla jsem zpátky. Do mírného, leč úporně setrvalého kopce. To už bylo ovšem o život, protože jsem přestávala vnímat Bacha, ale i všechno kolem. Veškeré moje soustředění se lokalizovalo pouze na ubíhající krajnici a počítání částí těla, které se postupně zapojovaly do protestní stávky. Hnala jsem se nehybnou přírodou. Zaregistrovala jsem  jsem několik pomalých housenek, pár ještě pomalejších slimáků a mrtvýho ježka. Asi taky nebyl trénovanej. Chudák. Doplížila jsem se zpátky do vesnice a tempo vivace nasadila až u sousedovic plotu, abych nebyla za vola. S hlavou vztyčenou jsem v posledním vzepětí sil prosvištěla kolem rodinné siesty u bazénu. Teď tady ležím v agónii, hučí mi v hlavě a začínají mě hrozně bolet stehna. Zdá se i, že moje duše opouští tělo. Sedá si na lustr a říká mi: Hele eště jednou a du.
Vyloučené endrofiny: 0%. Chuť sežrat všechno, co není jedovatý: 100%.
Já nevím. Prej sen všech ženskejch je ideální muž. Ale můj sen je rozhodně nacpat se a nepřibrat. Zejtra běžím znovu. Pán v obchodě, co mi prodal ty skvělý boty, který ale fakt neběhaj samy říkal, že prej to jde rychle
nahoru. Tak uvidíme, co měl vlastně na mysli.
Druhý den jsem tedy běžela znovu. prvních deset minut to vypadalo, že se rozpadnu na součástky, ale pak se to dost výrazně zlepšilo. Myslím, že nějaký náhradní díly ze mě ještě půjdou použít.
Dneska ráno, mě moje čtyřicetikilová matka pozorovala, jak se bokem plazím ze schodů za vydatného syčení, sténání  a mumlání sprosťáren a pravila: Kdepak, Já radši nežeru, než bych běhala. Musím říct, že v tom momentálně spatřuji určitou logiku. Tak sportu zdar! Děcka!

2 comments

  1. Dobrý den,
    jste vtipná. Nesmírně! škoda, že široko daleko v mém okolí někdo takový není. Hned bych si vás nabrknkla, ale nejsem chlap. Tak v příštím životě – třeba. Pište ,prosím, dál.
    A ať se dáří.
    Lucie

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s